Naše sousedka

Když jsme se nastěhovali do pronajatého bytu, zdáli se být majitelé domu jako docela fajn lidi. On ráčkuje, ona si šlape na jazyk, oba učitelé :-) Toho času oni tříletého kluka, později jsme zjistili, že čekáme Anežku a oni taky zrovna byli v očekávání, jen trochu dříve. Avšak později, po narození našich dětí se to změnilo. Občas jsme se potkaly na chodbě a povídali si o dětech. Najednou se zdálo, že je jejich holčička geniální. Již ve dvou měsících si "stoupá". Povídá mi: "Když ji manžel vezme za ruce, tak si stoupne." A podle rozhovoru vyplynulo, že je to jejich oblíbená zábava, vytahovat miminko za ruce do stoje. No říkám si budiž.. ale když od tří měsíců jejich holčičku posazují do hluboké korbičky, říkám si, jestli se nezbláznila.. "Ona se chce koukat kolem sebe a ležet ji nebaví". Tak to mě dostalo. Avšak na lopatky mě dostala jiná aférka. Jeden večer, když už naše děti spí, slyším, jak jejich holčička strašně pláče a pláče tak dvě hodiny, nakonec usíná naprostým vyčerpáním. Na druhý den se potkáváme na chodbě a jen tak mezi řečí říkám, to byl včera pláč. A co se nedozvím? "No ona je nemocná, má horečku a antibiotika a chce usínat u prsa, ale na to si nebude zvykat". Lapám po dechu!! Takže ji týden nechala chudinku ječet nemocnou do naprostého vyčerpání kvůli takové blbosti!!! Jasný, že když je dítě nemocný a ještě tak malinký, tak chce být u maminky, ale pro některé vysokoškolsky vzdělané lidi je to asi "rozmar dítěte, který nebude tolerovat". Po několika proječených večerech, kdy jsem chodila po bytě a kousala si nehty jsem to nevydržela a napsala ji sms, jestli chce, že ji pomůžu najít důvod pláče, aby každý večer nezažívala takové trauma. A ona na to, že pomoc nepotřebuje, že ví, proč brečí. Tak jsme si vyměnili ještě dvě smsky. Jejich holčička stejně každý večer pláče jak o život a milá sousedka se se mnou nebaví. Jako omluvu mi napsala, že každé dítě je jiné, což v jistých okolnostech pravda rozhodně je, ale v tomto případě je to spíš o tom, že každá matka je jiná. Komu není rady, tomu není pomoci. Jen mě překvapuje, že oba mají vysokou školu a v dnešní době, kdy se děti a mateřství strašně řeší mi to přijde jako nemožné...

Nová postýlka

Tak jsme našemu Fanouškovi koupili novou postýlku. Taková mezipostel, ani ne miminkovská, ani ne dospělácká. Strašně se na ni těšil a pomáhal při montáži. Měla jsem spoustu času přemýšlet, jak ho přestěhovat. Docela jsem na to už pospíchala, jelikož Anežka potřebuje už jeho malou postýlku, protože se do košíku už pomalu nevejde.
Když konečně nastal čas spánku, hupsnul do nové postele, vypil mlíčko a hurá, jdeme si hrát. Obvykle se po vypití mlíka otočil na bok a usnul. Když jsme tam byli s ním, chtěl si hrát a neustále vylízal ven. Když jsme ho tam nechali, tak přišel za námi. Jak to vyřešit? Dali jsme ho nakonec do jeho malé postýlky, kde po několika minutách řevu usnul. Jenže toto řešení se mi vůbec nelíbilo, tak přemýšlím co s ním. Dala jsem děti na spaní do jednoho pokoje. Doteď usínal Fanda v ložnici a Anežka v košíku v obýváku. Jenže jsem je už chtěla mít v jednom pokoji, tak aby si zvykli. Jelikož se navzájem strašně milují, tak tam hodinu dělali blbiny. Chodila jsem Fandu usměrňovat, aby už spinkal, že miminko už chce taky spát.. jenže se zasmál a Anežka mohla puknout smíchy :-) Nakonec usnuli.. Toto řešení se mi taky moc nelíbilo. A tak jsem si řekla, nechám tomu volný průběh. Budeme ho dávat spávat do malé postýlky a časem si třeba nějak zvykne na tu velkou.
No a včera po obědě si řekl, že chce jít spát do velké, tak jsem ho tam dala, vypil mlíko a po chvilce přišel za mnou. Tak jsem mu vysvětlila, že má spinkat a až se vyspinká, tak za mnou přijde. Po delší chvilce přiletěl, že lulu, dala jsem ho na nočník, vykonal potřebu a šel spát. Docela dlouho se snažil usnout, ale přišel pro mě, že chce jít spát do malé postýlky, kde usnul okamžitě. Večer se to opakovalo. Akorát přiběhl rovnou na lulu a pak šel spát do malé postýlky no a dnes už usnul ve velké posteli.
A máme tím vyřešeno hned několik problémů. Začíná si konečně říkat na lulu, zvyká si na velkou postel a hlavně jsme nevěděli, co dělat, že se ráno budil mokrý pročuraný až na postel s brekem. Tak se probudí a plínku má poloviční. No mám radost.
Opět se mi potvrdilo, že nechat věcem volný průběh je to nejlepší řešení!!

Nosme miminka v šátku

Proč šátkovat?

Nyní se hodně hovoří o tzv. bondingu, tedy kontaktu matky a dítěte ihned po narození kůže na kůži. Víme, že kontakt dítěte s matkou je důležitý. A proč v tomto blízkém kontaktu nepokračovat? Po porodu dítě odložíme do postýlky, do kočárku, či lehátka a podle rad našich matek ho necháme „vyřvat“. „Hlavně nebrat do náruče, zvyklo by si na to!“ PROČ? Vždyť miminko bylo celé těhotenství u maminky v bříšku, slyšelo maminčin tep, srdce, hlas a cítilo její vůni. Proč ho hned separovat? Mluví se o tzv. čtvrtém trimestru, kdy pomáháme miminku s adaptací na náš svět, tolik světla, prostoru, podnětů. Pan H. Karp popisuje ve své knize pět tišících zásad: zavinování, poloha na boku nebo bříšku, tišící zvuk šššš, houpání, sání. To vše splňuje nošení miminka v šátku. Je pevně sevřené v jiné poloze než na zádech, slyší maminčin hlas, tlukot srdce, houpe se s ním a může i sát. Takové miminko je naprosto spokojené. Navíc, máte-li dítě, které má problém s prdíky, špatně odřihává nebo má doporučené široké balení. Je šátek ideální volba. Dítě ve vhodné vertikální poloze daleko lépe tráví, lépe funguje peristaltika střeva, snadno si odřihne a navíc mu zahříváte a masírujete bolavé bříško.

A v neposlední řadě je to velmi praktické, dítě máte u sebe a máte volné ruce, takže můžete vařit, žehlit, uklízet a starat se o dalšího potomka. Měli jste někdy problém dostat se do autobusu nebo do nějakého obchodu s kočárkem? Šátek to řeší, můžete cestovat MHD, chodit do knihovny, na výstavy, do obchodů a nemusíte vláčet kočár a věci pro miminko si dáte pohodlně do batohu na záda a je to.

 Pozor na mýty a zlé řeči.

„Vy tam máte dítě? Vždyť nemůže dýchat“ Nejobvyklejší reakce lidí z našeho malého města, když mě vidí s dítětem v šátku. Není to pravda, dítě dýchat může, kdyby mu cokoliv bylo nepříjemné, ozvalo by se! „Nepropadne se?“ Není to možné, dítě je bezpečně přivázáno na tělo nosiče. Pokud si člověk není jistý s uvázáním šátku, může navštívit kurzy a vše se naučit a dozvědět spoustu informací. A není to žádná věda! Pokud je šátek správně uvázán a dítě správně vloženo, je to bezpečné a pro dítě to přináší pocit bezpečí, jistoty a lásky.

Pokud se pro šátkování rozhodnete, nedejte se zvyklat zlými řečmi. Moje maminka se s tím smiřuje dodnes, kdy už takto nosím své druhé dítě. A teprve nedávno mi dala zapravdu, že je to pro dítě jen to nejlepší.

Pozor na „zaručené pravdy“.

Snad největším omylem je tvrzení, že si dítě na šátek zvykne a nebude už chtít nic jiného. Opak je pravdou, děti nošené v šátku jsou sebevědomé a jakmile je to možné, směle zkoumají náš svět. Je to jednoduché, u maminky získaly pocit bezpečí a jistoty a vědí, že máma je tu pro ně!

Dalším omylem je tvrzení, že si dítě na houpání zvykne a jinak už neusne. Za prvé mě fascinuje, jak si dítě na houpání může zvyknout a naše matky se bály nás vzít do náruče, abychom si na to nezvykli. Dítě se tak „zvyklé“ už narodí. To bychom museli celé těhotenství sedět nebo ležet, aby si na houpání nezvyklo. Tak berme své děti do náruče, když nás potřebují, mazleme se s nima, dávejme jim lásku!

A jak jsem se k šátkování dostala já?

Krátce po narození prvního syna mě navštívila porodní asistentka, které jsem se svěřila, že syn pořád pláče a už nevím, co s ním. Doporučila mi mimojiné šátek. Ukázala mi úvaz a od té doby jsem syna tři měsíce ze sebe nesundala. Nosila jsem ho až do té doby, co se mi vlezl na bříško, kde jsem nosila dceru. Nikdy neměl problém, že by se mu ze šátku nechtělo, nebo by neusnul jinak než v šátku. Dnes má 19 měsíců a je to úžasný kluk, který zkoumá ten náš svět. Dcera má 3 měsíce a být u maminky v šátku má moc ráda. Na druhou stranu je schopna si usnout sama v košíku bez pláče.

Ať už se rozhodnete jakkoliv, nedůležitější je, řídit se instinktem matky a vyhovovat potřebám našich nejmilejších.