sobota 21. července 2012

Naše sousedka

Když jsme se nastěhovali do pronajatého bytu, zdáli se být majitelé domu jako docela fajn lidi. On ráčkuje, ona si šlape na jazyk, oba učitelé :-) Toho času oni tříletého kluka, později jsme zjistili, že čekáme Anežku a oni taky zrovna byli v očekávání, jen trochu dříve. Avšak později, po narození našich dětí se to změnilo. Občas jsme se potkaly na chodbě a povídali si o dětech. Najednou se zdálo, že je jejich holčička geniální. Již ve dvou měsících si "stoupá". Povídá mi: "Když ji manžel vezme za ruce, tak si stoupne." A podle rozhovoru vyplynulo, že je to jejich oblíbená zábava, vytahovat miminko za ruce do stoje. No říkám si budiž.. ale když od tří měsíců jejich holčičku posazují do hluboké korbičky, říkám si, jestli se nezbláznila.. "Ona se chce koukat kolem sebe a ležet ji nebaví". Tak to mě dostalo. Avšak na lopatky mě dostala jiná aférka. Jeden večer, když už naše děti spí, slyším, jak jejich holčička strašně pláče a pláče tak dvě hodiny, nakonec usíná naprostým vyčerpáním. Na druhý den se potkáváme na chodbě a jen tak mezi řečí říkám, to byl včera pláč. A co se nedozvím? "No ona je nemocná, má horečku a antibiotika a chce usínat u prsa, ale na to si nebude zvykat". Lapám po dechu!! Takže ji týden nechala chudinku ječet nemocnou do naprostého vyčerpání kvůli takové blbosti!!! Jasný, že když je dítě nemocný a ještě tak malinký, tak chce být u maminky, ale pro některé vysokoškolsky vzdělané lidi je to asi "rozmar dítěte, který nebude tolerovat". Po několika proječených večerech, kdy jsem chodila po bytě a kousala si nehty jsem to nevydržela a napsala ji sms, jestli chce, že ji pomůžu najít důvod pláče, aby každý večer nezažívala takové trauma. A ona na to, že pomoc nepotřebuje, že ví, proč brečí. Tak jsme si vyměnili ještě dvě smsky. Jejich holčička stejně každý večer pláče jak o život a milá sousedka se se mnou nebaví. Jako omluvu mi napsala, že každé dítě je jiné, což v jistých okolnostech pravda rozhodně je, ale v tomto případě je to spíš o tom, že každá matka je jiná. Komu není rady, tomu není pomoci. Jen mě překvapuje, že oba mají vysokou školu a v dnešní době, kdy se děti a mateřství strašně řeší mi to přijde jako nemožné...

2 komentáře:

  1. Já si, Štěpánko, myslím, že to není ani tak o vzdělání jako o přirozeném citu. Některé nevzdělané ženy jsou někdy mnohem lepší matky, než ty vzdělané. Mě těší, že tys našla rovnováhu mezi tím, co si přečteš a naučíš se a tím jak ti velí mateřský cit.

    OdpovědětVymazat
  2. Štěpánko, asi toho máš s dětmi a zařizováním hodně, ale tvoje příspěvky jsem si přečetla s chutí. Přidej zase něco... A kdybys měla chuť, mám tu pro Tebe malou výzvu: http://klara-tralala.blogspot.cz/2012/12/jedenact.html.

    OdpovědětVymazat